Contact

Success! Message received.

Malířská tvorba Pedji Djakoviće má své vnitřní zákonitosti, které vytvářejí postupně v historicképosloupnosti a návaznosti originální vizuální strukturu autorova stylu. Například emocionální napětí mezi monumentální a komorní kresbou, nebo postupná emancipace barvy jako symbolu atd. - to jsou jen některé estetické zákonitosti, kterém pozorujeme ve vývoji malířova díla.Na současné výstavě v Praze dominují dva světy - historické téma a lyricky meditativní obrazy.Autor si vybírá dvě historická témata - osud Chazarů - bájného kmene, který se v pradávné historii balkánských národů objevil a nenávratně zmizel, a téma Kosova. Musíme znát dějiny srbské kultury, abychom pochopili význam kosovské tématiky v tvorbě Pedji Djakoviće. V dějinách lidové slovesnosti Srbů žije dodnes živá tradice kosovské epiky související s bitvou na Kosově poli 15. června 1389, kde zhynuli kníže Lazar, turecký vládce Murat a tisíce bojovníků obou stran. Poesie o kosovském boji se stala legendou, zejména díky nejslavnějšímu lidovému zpěvákovi Filipu Višnjićovi, který hrdinům té doby vtiskl hrdinskou podobu. Višnjić rozvinul téma v monumentální píseň. Epika povstání, oslava sebeobětování, epika vzpoury tvoří étos kosovské legendy. Nezapomeňme, že epická poesie byla vůbec významným integračním činitelem v srbském národě, v systému kulturní komunikace, výrazem vzdoru vůči asimilaci Srbů v islamizaci. Pedja Djaković zná dokonale tradici srbského malířství tabulového - ikonopisu, malířství monumentálního i miniatury, dobře ví, v čem se již záhy od prvopočátku odlišuje srbské církevní malířství od byzantského, kde převládaly štíhlé figury.Díla, která dnes Djaković vystavuje v Praze na podzim roku 2004 můžeme hodnotit jako projekty nebo skici monumentálních maleb. Dramatického účinu dosahuje optickým zvětšováním a zmenšováním proporcí tvarů, což na sebe plynule navazuje. Vyvrcholení pak tkví v expresivním detailu. Není to však historická malba v tradičním důrazu na dokumentárnost, autenticitu událostí z mýtických legend. Djaković zbavuje mýtus statičnosti, nechápe archetypy – symbolické formy vědomí lidstva - jako prázdné symbolické formy, nýbrž jako energetické látky, které mají polární dynamiku. Prostě vytváří figurální prostor. Vytváří syntetické symboly odpoutané od verbálního vyprávění v mýtu. Demystifikuje archetypy, podobně jako to činí postmodernistická filosofie a estetika Duranda. Musíme rovněž ocenit renesanční přístup malíře. Vrátil se pokorně ke studiu anatomie v pracovnách patologie, aby si ověřil některé principy figurálních kánonů. Poctivá práce! Neopisuje fysiognomii člověka, hledá principy pohybů těla, protože chce vyjádřit pohyby citů. To jsou dvě věci. Obdivujeme však tuto pokoru před přírodou.Zatím co v historických tématech se malíř soustředil především na tragičnost pocitů, prožívá tragický mýtus, ve druhé části této výstavy vybírá díla, která mají zcela současný charakter a odlišné výtvarné vyjádření. Chápeme je jako novou etapu ve vývoji autora. V čem spočívá estetická specifika? Především tématicky: cyklus se nazývá „Láska jako způsob života“. Opět se tu nesetkáváme s popisem situací nebo prožitků, ale naopak s oslavou „élan vital“ jako bytostné síly člověka, včetně citu lásky. Z hlediska svého vývoje dospívá malíř Djaković do stadia pojetí barvy jako „harmonizace touhy“, jak řekl psycholog Paul Diel. V těchto obrazech se projevuje tzv. „evoluční touha“. Podle Diela má animální pud pouze bezprostřední znakové obsahy, oproti tomu má lidská touha imaginativně zprostředkovaný obsah symbolického charakteru. U Djakoviće se barva stává meditativním světlem. a to je podstatné, že jeho malba směřuje k meditaci, protože materiální hodnota barvy se rozpouští v éteru, jsou to obrazy z nevědomí, jak je definuje psycholožka J. Jacobyiová /1981/. U Djakoviće se projevuje základní princip fantasijního myšlení, a to synkretizace, tj. spojování různých myšlenkových prvků v nové celky bez dostatečného rozlišování detailů. Objevuje se tu sen jako základní element a tím se otvírá nová cesta v estetice malíře Djakoviće, tj. cesta k meditaci, k propojení malířství jako modlitby. Máme na mysli to, co řekl Th. Adorno o hudbě, že podle něho je hudební umění modlitbou. A tato modlitba je zbavena veškeré mytologie. Uvažme tento význam z hlediska Djakovićových historických obrazů. Vraťme se na okamžik zpátky a zase zpět k současnosti. Vždyt´ kategorie času je také estetická kategorie!

 

Prof. Dr. Miroslav Klivar,

člen The American Society for Aesthetics